Pátrání – pevná ručně šitá vazba

Petr Kersch


  • EAN/ISBN: 9788073997991
  • Vazba: pevná vazba
  • Formát: 11 x 17,5 c
  • Počet stran: 210
  • Rok vydání:
  • Vydání: 1.
  • Jazyk: čeština
  •  
  • Sklad: 10 ks skladem
KNIHA  
310,00 Kč vč. DPH
ks vložit do košíku vložit do košíku



Nečtete, protože Vás knihy nebaví?
Čtete, ale ne jen tak kdeco?

Můžete jásat… vychází kniha právě pro Vás…
To nejlepší z tvorby Petra Kersche za posledních 10 let…

Kniha povídek, nanopovídek a fejetonů:
Pátrání

Pokud Vás nebaví číst dlouhé texty, najdete si v knize texty krátké (nano – vesměs dvoustránkové – ukázku vizte níže).
Pokud Vás číst baví, můžete číst povídky krátké i delší, a klidně stále znovu – hloubat, pátrat – a stále nacházet…

Povídky jsou značně autobiografické, některé vycházejí z autorových vzpomínek na dětství prožité v době druhé světové války, jiné vycházejí z autorových zkušeností rodičovských, pedagogických či cestovatelských.

Kniha zaujme jak mladé čtenáře, tak čtenáře starší a zkušenější.

Každý se v ní najde.


Vydejte se na Pátrání…



Vychází v edici Knihovnicka.cz vydavatelství Tribun EU
jak v brožované vazbě za 139 Kč,
tak v pevné ručně šité vazbě za 299 Kč.

www.knihovnicka.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/


Rozhovor Jiřího Plocka s Petrem Kerschem pro Kulturní noviny: http://www.kulturni-noviny.cz/clanek_Kersch1.php, 18. 4. 2010.


 


 


UKÁZKA Z KNIHY


Dopis z Terezína



Byly tři cesty, jak odeslat z terezínského ghetta dopis. Jedna legální, cenzurovaný korespondenční lístek s omezeným počtem slov, psaný hůlkovým písmem a jinotajným slohem, kde věta „tetě Máře se daří dobře“ znamenala, že teta Marie byla deportována kamsi na východ, pravděpodobně někam do Generálního Gouvernementu. Druhá, nelegální, kterou obstarávali čeští četníci, přidělovaní na pár měsíců služebně do Terezína rozkazem protektorátního ministra vnitra – ti, s nasazením vlastního života, přinášeli vzkazy, dopisy a naději. A konečně třetí, individuální, kterou využívala paní Štyndlová.


Tak teda paní Dagmar, mezi dobrými přáteli vždycky Danuše, byla hezká, příjemná a inteligentní žena, asi tak čtyřicet, možná i o ždibek víc, ve městě jste ji poznali podle zářivě blonďaté hlavy, ovšem na malém městě učitelku obecné školy zná každý, tím spíš, když jde o učitelku mezi dětmi a rodiči oblíbenou, která své žáky opravdu číst, psát a počítat naučila, a naučila je toho pro život mnohem víc. Občas některý neposeda nebo lajdák dostal od ní záhlavec. To víte, tehdy otec potrestaného uličníka přišel do školy, aby se za svého nezdobu paní učitelce omluvil a ujistil ji, že doma kluk dostal ještě jednou.


Každý v životě udělá pár chyb, které se člověku později vymstí. Dagmar Štyndlová udělala jenom jednu – zato velkou: vdala se za pana Štyndla, městského notáře a řádného člena místní Židovské obce. Když přišli nacisti do Čech, pan doktor Štyndl poradil své krásné manželce, aby se naoko rozvedli, že to tak bude lepší pro oba, hlavně pak pro jejich malého synáčka, který utěšeně prospíval a byla by ho v koncentračním tá­boře škoda. Podle tehdejších norimberských pravidel nacisti tedy odvezli do Terezína pouze našeho notá­ře, a pro úplnost je třeba napsat, že k tomu datu odešly ze svých domovů všechny židovské rodiny ve městě.


Paní Dagmar svého muže milovala – rozvod nerozvod. Našla v manželově diáři adresy jeho bývalých spolužáků, ze kterých se stali za ta leta klienti nebo kolegové. Požádala ředitele školy o mimořádné volno, synátorovi napsala omluvenku „z rodinných důvodů“ a odjela, aniž by komu něco řekla, na tři dny neznámo kam.


Od věrohodného svědka, kdyby byl býval nějaký, bychom se dozvěděli, že Danuše navštívila na jedné adrese z onoho diáře určitého klienta, o kterém pan doktor Štyndl často doma hovořil – popravdě řečeno, „hovořil“ je slabé slovo, bylo by vhodnější napsat – na kterého nadával. Byl to taky doktor, čeho teď momentálně nevím, ale když chvilku počkáte, snad si vzpomenu – konečně, tak důležité to není. Důležité bylo, že paní učitelka Štyndlová našla v doktoru Malinovi člověka, o kterém se domnívala, že by jí mohl pomoci, kdyby samozřejmě pomoci chtěl. Těžko soudit, v čem byl doktor Malina panu notáři povinován. Možná mu byl dlužen peníze, možná něco jiného, to taky pro tuto záležitost není podstatné. Svůj význam měly Malinovy styky s německými orgány, s některými úředníky od gestapa a dokonce s jistým důstojníkem SD, a když tedy nevíte, co to bylo SD, tak musím udělat odbočnou vysvětlivku, že to byla státní organizace prvotřídních hajzlů a odborníků na vraždění.


Od té doby Dagmar Štyndlová jednou za čas, nepravidelně – to se ví – dostávala avízo ve formě pohlednice s Hradčany. Bylo tam vždy připsáno něco jako „Pozdrav z výletu do Prahy zasílá Josef“ a podobně. Dagmar sebrala kabelku s doklady, penězi, kennkartou, pracovní knížkou, vzala na sebe – podle počasí – slušivý vlněný kostým nebo lehoučké, hedvábné, tmavomodré šaty se žlutými a bílými puntíky, sbalila do velké tašky dítěti nejnutnější hakypaky a jela do Prahy pro manželův dopis.


Malina sídlil ve vysokém domě na Národní třídě, dodnes tam ten palác stojí, hned vedle Jungmannova pomníku, tak si dovedete představit, že tenhle lékař měl výbornou a solventní klientelu. Kdoví na co byl specialista, matně si vzpomínám – řekl by ten svědek – že to byla krásná čekárna s koženými křesly a barevnými dámskými časopisy na stolku, aby čekající pacientky se nenudily nebo aby zapomněly na vlnu ostychu, která před prohlídkou u ženského lékaře zaplaví na chvíli každou ženu.


V ordinaci si paní učitelka v klidu přečetla další dopis od manžela, napsaný tužkou na jakémsi kancelářském papíru, kde se původně vyskytovalo slovo Theresienstadt, ale někdo ten horní roh papíru odtrhl a zbylý list popsal Žid Štyndl hustým, maličkým písmem po obou stranách. Písmena byla tak malá, že na ně skrze slzy bylo špatně vidět. Potom se doktor Malina vrátil do ordinace, několikrát cinkl nůžkami o skleněnou kádinku, aby zvědavé, náhodné uši v čekárně nepochybovaly, že se za dveřmi ordinace děje nějaká lékařova činnost, paní Štyndlová mu dopis vrátila a on ho pečlivě rozstříhal na tisíc nepravidelných ústřižků. Půjčil Danuši ručník, aby si opláchla oči, tváře a umíněnou bradu, trochu si nalíčila rty – a tím návštěva skončila.


Při poslední návštěvě předal doktor Malina Danuši psaní, ve kterém notář oznamoval své drahé ženě, že pravděpodobně žádný další dopis nebude moci napsat a odeslat, leda z Polska, kam směřovaly vlaky z Terezína, vyvážející židovské vězně za neznámým osudem. Zatímco doktor Malina – jako vždy – se šel na chvilku kamsi projít, notářova žena z ordinace utekla i s dopisem, skrytým v kabelce. Chtěla si ho ještě přečíst víckrát, možná že se chtěla některý odstavec naučit nazpaměť dřív, než by sama dopis zničila. Seděla v dlouhé, dřevěné lavici v chrámu Panny Marie Sněžné a poslední manželovy řádky četla znovu a znovu. Nevěděla to jistě, ale tušila, že jsou opravdu poslední. Byla rozrušená, uplakaná, unavená a po dvou hodinách odešla z chrámu, ani se nepomodlila.


Na vltavském nábřeží ke svému zděšení zjistila, že kabelku s dopisem nemá, že ji asi zapomněla v kostelní lavici. Je tam pod deskou taková přihrádka, něco podobného bývalo pro školní brašnu s učením u školních lavic; v kostele regálek slouží člověku k uložení světských věcí, protože na vrchní desku lavice patří jenom zpěvník nebo modlitební knížka.


V chrámu bylo ticho. Však se říká – ticho jako v kostele. Světlo v červených a modrých tabulkách gotických oken sláblo, nad městem se stahovala bouřková šedočerná mračna, plná deště. V lavicích, které Dagmar prohlédla v zoufalém strachu všechny a marně, neseděl nikdo, chrámová loď byla opuštěná – jen vedle oltáře kostelník zhášel svíce. Měl k tomu na tyči zhášedlo, plechový kornoutek špičkou nahoru, kterým, plamínek po plamínku, dusil hořící knoty.


Paní Štyndlová se odvážila zeptat starého, přihrblého kostelníka, zda někdo z věřících nebo on sám nenašel v kostelních lavicích dámskou kabelku, velkou, černou, koženou, s doklady a penězi…


Kostelník přikývl, vyzval ženu, aby šla za ním do sakristie. Tam, na bílém přehozu, ležely tři různé kabelky. Všechny jsou zapomenuté, vyberte si tu vaši, řekl kostelník, a když mu, užaslá, poděkovala, zlehka rukou naznačil před sebou znamení kříže.
Musím dodat, že v kabelce nechybělo nic a pan notář v té Osvětimi zahynul.


* * *


Praha leden 2006


Petr Kersch

se narodil v roce 1934 v Praze, ale dětství a studentské roky prožil na Plzeňsku. Od roku 1957, kdy absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, pracoval v hutnických laboratořích i provozech, a taky učil středoškoláky – dospělé i dospívající – rozumět jeho láskám: chemii, životu a literatuře. Do roku 1989 nic beletristického nepublikoval, maje na paměti bonmot svého oblíbeného Ernesta Hemingwaye: Jestliže autor nemůže psát pravdu, ať raději nepíše nic.

Od roku 1994 vycházely Kerschovy povídky a fejetony:
o    ve víkendových přílohách různých novin (např. Zemské noviny, České Slovo, MFDnes),
o    v týdenících (Týdeník Klatovska, Noviny Děčínska),
o    v literárních časopisech (Weles, Pandora) aj.

Povídky Petra Kersche několikrát zvítězily v literárních soutěžích:
o    Literární Šumava 1998 – I. cena za povídku Milovaným rodičům;
o    Literární Varnsdorf 2000 – I. cena za povídku Notes;
o    Literární soutěž Proseč Terézy Novákové 2003 – I. cena za povídky Vodnář, Střelec a Blíženci.

Knižně dosud vyšly dva soubory povídek:
o    Zlatý časy (2002);
o    Zvěrokruh a jiné povídky (2003).

Petr Kersch napsal na padesát povídek a asi stopadesát fejetonů. Většinu z nich publikoval také na internetu ve známém e-zinu Neviditelný pes, kde je zavedeným a mezi čtenáři oblíbeným autorem.

Výběr z těchto fejetonů a povídek máte právě v ruce jako knižní novinku.

Dramatizaci některých povídek Petra Kersche jste mohli nedávno zaslechnout na vlnách Českého rozhlasu Praha nebo České Budějovice.

Prózy Petra Kersche jsou psány autorem, který soustavně dává přednost srozumitelnému, jasnému jazyku, příběhům z opravdového života, optimistickým závěrům a vtipným pointám.

Více informací o autorovi vizte na http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Kersch

Rozhovor Jiřího Plocka s Petrem Kerschem pro Kulturní noviny: http://www.kulturni-noviny.cz/clanek_Kersch1.php, 18. 4. 2010.

  • Současná literatura
  • Próza
  • Napětí
  • Humor
  • Historická
  • Doporučujeme
vložit do košíku
145,00 Kč
Pátrání – brožovaná vazba
Pátrání – brožovaná vazba
Petr Kersch



KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kersch, Petr
Pátrání / Petr Kersch. -- V Tribunu EU vyd. 1. -- Brno : Tribun EU, 2009. -- 209 s. -- (Knihovnicka.cz)
ISBN 978-80-7399-799-1 (váz.)

821.162.3-32
- české povídky

821.162.3-3 – Česká próza [11]